Reforma justice

Ministerstvo spravedlnosti České republiky

 

Zajímavosti

VĚČNÉ HLEDÁNÍ SPRAVEDLNOSTI Se soudcem Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem o novém trestním zákoníku a nutnosti jeho schválení

Profesor Pavel Šámal je zosobněním vitality a entuziasmu, a přestože prý už nezvládá pracovat tři dny beze spánku jako dřív, stále je v jednom kole. Nejen že působí jako soudce brněnského Nejvyššího soudu a vyučuje právo na univerzitě, ale ještě se intenzivně věnuje přípravě nového trestního zákoníku. Ten právě nedávno ve třetím čtení schválili poslanci českého Parlamentu a nyní směřuje do Senátu. Při té příležitosti bylo nasnadě požádat jednoho z největších expertů na české trestní právo o rozhovor.

Jak vypadalo soužití s novým trestním zákoníkem při jeho přípravě? Za takovým množstvím práce muselo stát značné soukromé nepohodlí.

Na takovou otázku se neodpovídá snadno, nerad bych byl totiž považován za někoho, kdo žije pouze tvorbou zákonů. Ovšem když mě v roce 1998 nabídl tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl možnost připravovat moderní český trestní zákoník, netušil jsem, že nad touto činností strávím s přestávkami deset let. Určitě mi ta práce vzala kus života, ale bylo to tvůrčí hledání moderní podoby trestního práva, které mě naplňovalo, a pokud zákoník senátoři a prezident schválí, bude to pro mne dostatečné zadostiučinění.

Kdo patřil mezi Vaše nejbližší spolupracovníky, kteří Vám se zákoníkem pomáhali?

Na přípravu byla určena poměrně velká komise, jejíž členové se v průběhu tvorby zákoníku měnili. Z nejbližších spolupracovníků bych vzpomněl určitě profesora Vladimíra  Kratochvíla, profesora Oto Novotného nebo profesora Jana Musila. Bohužel nemohu jmenovat všechny, můžu jen říct, že tvořili skvělý tým, který odvedl kvalitní práci. 

Nechali jste se při tvorbě trestního zákoníku inspirovat zahraničními právními kodexy? Dají se označit konkrétní země, z jejichž práva jste čerpali?

Hned úvodem musím říct naprosto jasně, že do českého prostředí nelze implementovat cizí zákoník,  byť i kulturně blízké země. Musíte si uvědomit, že právní kodex je vytvářen na základě historického vývoje konkrétní společnosti, která má svá morální a sociální specifika. Samozřejmě že jsme se inspirovali  zahraničními trestními zákoníky a na základě komparativní metody skládali jednotlivé dílky mozaiky vhodné pro Českou republiku, ale také jsme samozřejmě reagovali na sjednocující vlivy Evropské unie. Mým osobním cílem bylo vytvořit moderní evropský zákoník, který by reflektoval vývoj společnosti jak na celém světě, tak právě především v Česku.

Ovlivnily Vaši práci na zákoníku osobní zkušenosti?

V mé osobě se slučují dva přístupy - názor teoretika a praktika. Na jedné straně mě ovlivňují poznatky, které načerpám studiem právní literatury, ale na druhé straně jako soudce Nejvyššího soudu posuzuji samotnou aplikaci právních norem. Výsledkem syntézy těchto dvou pohledů je nalézání syntetické právní úpravy, která by se měla  co nejvíce blížit  pojmu spravedlnost. Tento stav platil obecně při formování zákoníku celým týmem, a proto bych si přál, aby naši nemalou snahu o nalezení optimálního řešení  Senát při schvalování ocenil. Když bude zákoník schválen nyní, bude tu samozřejmě možnost některé věci ještě doladit, ale pokud se vrátí do Poslanecké sněmovny, může Česká republika čekat na moderní evropský kodex klidně dalších několik let.

Co vidíte jako hlavní přínos nového trestního zákoníku?

Vždy mi vadilo, že původní trestní zákoník byl založen na represivním pojetí  práva totalitní společností, ale příliš neřešil otázku možnosti nápravy delikventů. V novém trestním zákoníku  je na tento postup brán větší zřetel především v oblasti trestních sankcí, a to stanovením širší palety trestů zejména alternativní povahy. Zároveň je soudcům poskytnuta možnost využít diferencovaný postih pachatele trestného činu a stanovit mu přiměřený trest s přihlédnutím k okolnostem případu, jeho osobnosti a ostatním poměrům. Upozornil bych také  na nové rozdělení na přečiny a zločiny. Jde o to, že by mělo být jasněji rozlišeno, jestli člověk pouze zaváhal a spáchal méně závažný delikt, nebo se dopustil něčeho opravdu zlého. Působí to nejen na veřejné mínění, ale i na samotného pachatele. Když se někdo dopustí přečinu, je na něj nahlíženo jako na někoho, kdo sice porušil zákon, ale není to zločinec v zaběhnutém slova smyslu.

Jaký účel má zpřísnění trestních sazeb?

Jsem proti jednostrannému zvyšování trestní represe. Ke zvyšování došlo jen u trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti, a to zejména pro to, aby měli soudci možnost diferenciace trestních postihů a mohli adekvátně posuzovat jednotlivou míru závažnosti spáchaných deliktů. Nutno říci, že některé sazby se i snižovaly.

Přitom je třeba zdůraznit, že celý systém trestního práva nemůže fungovat bez prevence a šance nápravy. Zločincům musí být nabídnuta alternativa k jejich dosavadnímu způsobu života. Jako příklad bych uvedl Nizozemí, kde je propracovaný systém práce s odsouzenými. Doufám, že i u nás se něco podobného povede.

Proč nebude trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského průkazu?

Již jsem hovořil o tom, že nový trestní zákoník není výhradně o trestním postihu občanů za každé porušení zákona. Trestní represe  musí být uplatňována  jen tam, kde je to nezbytné  Představte si, že mladý chlapec bez řidičského průkazu bude chtít na polní cestě zažít pocit řidiče a po zadržení policií bude souzen jako pachatel trestného činu. Na to tu máme pořádkové pokuty. Ovšem pokud se to stane podruhé, jedná se už o maření výkonu úředního rozhodnutí, což je trestný čin.

V čem spatřujete nejpodstatnější význam posílení alternativních trestů?

Řešením kriminality není internovat pachatele trestných činů do domů se zamřížovanými okny a s plotem z ostnatého drátu. Samozřejmě jsou tu zločinci, jejichž sociální cítění je téměř bez šance na nápravu, ovšem těch je výrazná menšina. Podle mého názoru je nutné zapojit odsouzené do řešení situace vzniklé spácháním trestného činu. Proto přicházíme právě s větší možností ukládání alternativních trestů, které umožňují využívat i programy s výchovnými cíli.

Jednou z alternativ je i domácí vězení. Zkušenosti ze zahraničí nám říkají, že domácí vězení je často účinnější, než pobyt v nápravném zařízení. Odsouzený není totiž naprosto oddělen od vnějšího světa, ale je s ním stále konfrontován, což ho nutí vybudovat si větší rezistenci vůči nutkání páchat trestnou činnost.

Z jakého důvodu se nestala trestným činem prostituce?

Prostituce je problém starý stejně jako náš svět. Praxe ukazuje, že kriminalizace prostituce dokáže napáchat více škody než užitku. Vysvětlení je naprosto logické. Když označíme prostitutky a jejich klienty za pachatele trestných činů, odrazí se to na šíření pohlavních chorob. Místo, aby infikovaný přišel k lékaři a řekl, že se nakazil při styku s prostitutkou, bude to tajit, protože je vlastně zločinec.

Nepřijde Vám přísné hodnotit užívání dopingu jako trestný čin?

Narážíte zřejmě na návrh poslance Pavla Ploce. Právě při zařazení této nové skutkové podstaty trestného činu jsme vycházeli ze zahraničních zkušeností. Například Francie vede boj s dopingem velice nesmlouvavě. V době, kdy je celá společnost postavena na kultu úspěchu, je nutné vytyčit jisté mantinely, které by regulovaly právě zneužívání podpůrných prostředků ve sportu. Na druhé straně je potřeba být opatrný při stanovení rozsahu trestního postihu.

Když prošel zákoník hlasováním poslanců, nejostřejší diskuze se rozvířily kolem snížení věku trestní odpovědnosti, respektive kolem posunutí hranice pro pohlavní styk na čtrnáct let. Jak se k tomuto faktu stavíte Vy?

Už poněkolikáté musím zopakovat, že nejsem zastáncem snížení věkové hranice jak u trestní odpovědnosti, tak i pro pohlavní styk. Takovou změnu totiž neodůvodňuje stav kriminality mládeže, která již od poloviny devadesátých let stále klesá. Tato navržená změna vznikla na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu, jímž  bylo vyslyšeno volání veřejnosti. Primárně nešlo o umožnění sexu čtrnáctiletým, ale o možnost trestání nezletilých, kteří se často díky svému věku vyhnuli stíhání. Jenomže podle mého názoru je obtížné tyto dvě věci oddělit. Jde totiž o otázku sociální dospělosti. Jestliže na jedné straně voláme čtrnáctileté děti k trestní odpovědnosti, říkáme tím, že jsou schopny na potřebné úrovni posoudit společenskou škodlivost  spáchaného trestného činu a své jednání psychicky ovládnout. Je tedy protismyslné, aby nebyly zároveň schopny posoudit otázku započetí sexuálního života a své jednání v tomto smyslu náležitě usměrnit.  Navíc ona hranice patnácti let tu byla zavedena až v roce 1950 v souvislosti se změnou trvání povinné školní docházky. Do té doby byla hranice trestní odpovědnosti i pohlavního styku o rok nižší stejně jako je tomu v Německu, kde k žádné změně nedošlo, a přesto s tím problémy nejsou. 

Závěrem snad ještě jednu osobní otázku. Jak to vypadá s debatami o právu u Vás doma vzhledem k faktu, že Vaše žena pracuje jako soudce?

Nejen moje žena. Soudcem je i můj syn, který donedávna patřil ještě mezi justiční  čekatele a pak pracoval jako státní zástupce, takže jsme taková justiční rodina. Co se týká diskuzí o zákonech s mojí ženou, nepopírám, že  k nim občas dochází, ale většinou si chceme užít jeden druhého a necháváme naši profesi někde za dveřmi. Je třeba najít si také čas na jiná témata, aby si člověk odpočinul a zašel  například na koncert klasické hudby, výstavu nádherných starých obrazů nebo soch.

zpět